sobota 1. července 2017

mini-recenze - A proto skáču: Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem


(čteno v překladu vydaném nakladatelstvím Paseka v srpnu 2016)

     Kniha vyšla v japonském originálu už v roce 2005, ale popularitě na anglické scéně (což ji také přivedlo k nám) se dočkala až se čtyři roky starým překladem, na kterém se podílel populární autor David Mitchell. A proto skáču je dílem Naoki Higašidy, autistického tehdy jen třináctiletého chlapce. Jde o literaturu faktu, která však není příručkou nebo autobiografií, jako spíš souborem odpovědí na FAQ / často kladené otázky se sem tam vloženou ukázkou z kreativního psaní Higašidy. A proto skáču nám pomáhá vidět náš svět trochu jinak, často barevněji.


     pro nás lidi s autismem je autismus norma, takže stejně ani pořádně nevíme, co vlastně znamená být "normální". (str. 73, otázka 24)

     Před samotným textem ze slabikovací tabulky autora nám jsou nám prezentovány předmluvy. Ty čtenáři-laikovi, jako jsem například já, pomohou uvědomit si, jak důležitý a jedinečný je takovýto vhled, od dospívajícího chlapce, který se snaží žít život s autismem a ovládat ho. Text totiž není akademicky sterilní, nýbrž citlivý a subjektivní.

     Se subjektivitou však přichází i jistá úskalí, jako jsou možné mylné úsudky o skupině jako celku. Higašida často používá množné číslo, autisté jsou "my", ovšem každý jedinec, jak už z tohoto slova vychází, je jedinečný. Jeho vnímání a názory se liší stejně jako jeho prožitky. Proto je dle mého názoru lepší číst knihu s alespoň nějakými faktografickými základy nebo si články o autismu dodatečně dohledat (k čemuž A proto skáču dokáže čtenáře namotivovat), pokud chceme získat lepší představu jako celek.

     Může jít o úplnou maličkost, ale pro mě je to, jako kdyby se celý svět převrátil vzhůru nohama. (...) Je mi jasné, že ostatní nechápou, proč je to pro mě taková tragédie. Já si přece také uvědomuju, že se nic tak hrozného nestalo. Jenže ten pocit není vůbec snadné překonat. / Když v něčem selžu, napřed si to uvědomím a to poznání mě zaplaví jako přílivová vlna. (...) / Za nějakou dobu se uklidním a pomalu se zase stávám sám sebou. Po přílivové vlně ani památka - až na trosky, které zbyly po mém řádění. V takovou chvíli se hrozně nenávidím. (str. 65, otázka 20)

     S knihou podobnou A proto skáču jsem se ještě nesetkala a rozhodně bych ji každému doporučila přečíst. Nejen obecně, snažím se ji protlačovat do literárního repertoáru všech mých známých, se kterými mám možnost se o ní pobavit. Kouzlo knížky spočívá i v tom, že přestože svět kolem sebe vnímáme úplně jiným způsobem, jsou věci, které jsou dostatečně podobné.

     Pokud máte knihu, kterou byste mi rádi na základě této mini-recenze doporučili, budu moc ráda, pokud se o její název podělíte v komentářích.

     Každý nám pořád říká, abychom se "zklidnili", a myslí tím, že máme sedět a nehýbat se. Dlouho mi to nedávalo smysl, protože mně osobně přináší klid právě pohyb. (str. 149, otázka 55)

EDIT (01/07/2017): Dočetla jsem se, že někteří mají problém s grafickým zpracováním knížky. Přitom já z něj byla naprosto nadšená! ^▽^ Působí čistě a vzdušně a hlavně je v něm pravidelnost, která se mi hodí k tématu. Možná mám minimalismus raději, než jsem si původně myslela. ^.~

Otázka číslo 2: Proč tak hulákáš? (pro zlepšení čitelnosti potřeba rozkliknout)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem velice ráda za každý komentář, jen prosím, aby pod recenzemi nebyly spoilery z knihy, na kterou je recenze psaná, nebo z následujících dílů série. Moc děkuji. ^.^
Pokud si chcete promluvit o šokujících dějových zvratech, neváhejte mi napsat email nebo na Goodreads. ^.~