pátek 30. prosince 2016

recenze - Stránky světa (Die Seiten der Welt)


(čteno v překladu vydaném nakladatelstvím CooBoo v srpnu 2016)

   Design, který přitahuje oči v knihkupectvích, obsah provázený magickými slovy jako "kniha pro knihomoly". Stránky světa rozhodně ukázaly, že humbuk nemusí mít předezvu z anglicky mluvících blogů a z BookTube. I já jsem jejich kouzlu propadla hned po první kapitole, přeci jen se zdá přinášet skelný pohled do očí milovníka knih a je hustě protkaná škálou knihomolských citací, každá věta krásně formulovaná se skoro až poetickým zvukem. Ale počáteční pomalé tempo se zrychluje a s tím přišel i pomalý pokles koutků mého rozzářeného úsměvu.

     Furia ucítila příběhy, jen co se rozeběhla po schodech dolů ke knihovně. Byla to ta nejlepší vůně na světě. / Nové knihy voněly po tiskařské černi, po lepidle, po očekáváních. Staré knihy byly cítit po dobrodružství, po svém vlastním a taky po tom, o kterém vyprávěly. A dobré knihy vyzařovaly aroma, v kterém vězelo to všecko, a ještě závan kouzla k tomu. (str. 9)

   Naše mladá hrdinka, Furia, je velkou milovnicí knih. Jinak by ani nemohla být budoucí bibliomantkou, až si ji najde její dušekniha. Se svým otcem, bráškou a jejich milovaným služebnictvem žijí v ústraní, skrytí před ostatními velice nebezpečnými bibliomantskými rodinami, které je viní z chyby jejich dávného předka, Siebensterna. Furia však navzdory všem okolnostem má svého přítele na dopisování, který se nachází v jiném čase, se stejnou knihou ve svých rukách jako má i ona. 

     Ve věcech lásky čerpala ze zkušeností bezpočtu románových hrdinek. Což bylo podobné, jako by někdo četl exotické kuchařky, aniž by kdy ochutnal něco jiného, než špaldový chléb. (str. 196)

   Stránky světa jsou rozděleny do tří částí a dohry. První část, Knihy a noc, je zprvu psaná pomalejším tempem, s krásnými popisy nekonečné podzemní knihovny, ptáčky origami sezobávajícími prach z knih (ty je možné vidět i na přebale knihy) nebo postavami Plísňáka a Ypsilonzeta. Tempo se postupně zrychluje s přibývající svižně se vyvíjející akcí. Po prvním stu stránek se však kniha zdá být psána v trochu odlišném stylu. Obecně ve mě již zmíněné růžové pocity vyvolávaly popisy jedinečného prostředí, na jejichž úkor musel přibývat děj, který mě příliš nezaujal. Příběh se měl navíc tendence ve střední části táhnout, výrazně se neposouval, navzdory časté akci. Vím však, že na řadu čtenářů měla změna stylu přesně opačný efekt, proto se nenechte tímto odstavcem zcela odradit.

     Panoval tam klid jako ve vesmíru a možná přesně tohle ta knihovna byla - celé univerzum světů, které ještě chtějí být objeveny. (str. 11)

   Naprosto kouzelně působí "postavy" staré rozvrzané lampy a koženého křesla na čtení, z jejichž pohledu jsou některé kapitoly napsány. Již samotný nápad je úžasný, ale i jejich charakter a vnitřní hlas jsou velice výrazné a scény s nimi si lze živě představit. Spolu se služebnictvem Wackfordem a Paulinou, kterým bohužel nebylo dáno mnoho prostoru, se staly mými nejoblíbenějšími postavami, pokud tak lze nazvat živě-neživé objekty.

   Hlas hlavní hrdinky jistě sedne i mladším čtenářům, ale je nutno upozornit, že se v textu vyskytují v malé míře vulgarismy, krev (bez příliš detailně popsaných krvavých scén) a vícenásobná nepřirozená (násilná) smrt, proto rozumně zvažte, zda knihu darovat mladším příbuzným bez přečtení alespoň první části. Stránky světa se okrajově poměrně úspěšně vypořádávají s tématem terorismu "pro dobrou věc" a "účelu světícího prostředky" nebo také s omezením práv v kastovním systému, kde jsou bibliomanti nadřazeni "obyčejným lidem" a exlibri, postavy, které byly vypuzeny z příběhů knih, jsou jen trpěnými tvory. 

     Furia věděla jen zlomek z toho, co bylo pole působnosti Adamitské akademie, ale i ona zaslechla o vraždách Bratrů Bardů, o útocích a rukojmích. Jestli Finnian tvrdil, že Puk není tak zlý, pak to víc říkalo o Finnianovi než o Pukovi. (str. 258)
     Ale když odhlédla od jejich původu, vypadali muži a ženy v ghettu skutečně jako obyčejní lidé. Furii znejistilo, že věci, které celý svůj  život považovala za pevně dané, se jí najednou ukazovali v jiném světle. (str.202)

   Žánrově je knihu těžké zařadit, chvílemi, obzvláště k poslední třetině knihy, jakoby se Kai Meyer pokoušel o nenápadné protlačení prvků magického realismu, surrealismu a existencialismu, možná až prolomení čtvrté stěny. Působí to mírně neohrabaně a těžkopádně, ale v literatuře pro dospívající je to neobvyklý prvek, který nelze než ocenit. Jistě je potřeba použít notnou dávku představivosti i ve spojitosti s alternativní minulostí.

   Často se pokouším číst knihy v originále, ale němčině, rodnému jazyku Meyera, nerozumím ani slovo. Překlad Stránek světa je však velice dobrý. Určitě v něm nechybí pár překlepů, například chybějící slovíčko nebo zájmeno potřeba pro správný význam věty, a byla jsem si vědoma jen jedné situace, kde si význam věty odporoval s dějem. Překladatelka Tereza Pecáková si poradila s textem opravdu velice dobře, jak jsem již zmínila v úvodu, některé věty jsou jak poezie psaná prozaicky, opravdu krásné.

   Stránky světa rozhodně zaujaly i dospělého čtenáře svým nádherným prostředím a tak se neobávejte pomyslné samolepky middle grade/young adult. Dohra zvaná Stínokoust dává náhled směru, jakým by příběh mohl pokračovat, a pokud se nakladatelství CooBoo rozhodne přeložit a vydat i další díly této trilogie - Nachtland a Blutbuch -, jistě si je velmi ráda přečtu. Snad v nich také mimo jiné najdu pár dalších knihomolských míst, které si připíšu na bucket list.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsem velice ráda za každý komentář, jen prosím, aby pod recenzemi nebyly spoilery z knihy, na kterou je recenze psaná, nebo z následujících dílů série. Moc děkuji. ^.^
Pokud si chcete promluvit o šokujících dějových zvratech, neváhejte mi napsat email nebo na Goodreads. ^.~